PROBUZENÍ

Jen zapěj slunce že už není noci,
jen řekni, že je opět bílý den.
To před tím, to byl víc než krásný pocit,
já měla totiž divukrásný sen.
Mělo bylo dvacet, možná o rok více,
a on byl touhy křehká nádoba.
Ty oči, rty a běloskvoucí líce,
a kolem místa pro nás pro oba.
Teď sedím, hladím divné stopy času,
jenž neúprosně do tváře se vryl.
A je mi úzko, z půlnočního jasu
jen křehký obrys velké lásky zbyl.

Copyright© Mariana Há, 2008Allrights reserved.