Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Babí léto.
Procházka po schodech v podvečer, je pro mě vždy svátkem. Kouzlo těch okamžiků, z pastelových starorůžových oparů, modř nebe se halí do mlžného kouřově šedého závoje, rudé, již chladné zapadající slunce, barví mlhu do lila, první suché listy rezaví. Chladivé vlhko měkce klouže po zvrásněné kůži mé tváře, tolik toužící po hlazení. Slza smutku i euforie míchá barvy babího léta. Jsou to jen moje obrazy. Neopakovatelné, každý den jiné, nesdělitelné. Procházka, po schodech, kroky, rytmus, dech, řád.
Ze zdivočelého světa, rozklíženého civilizačním třeštěním, utíkám na schody, utřídit informační chaos, vyhodnotit potřeby, zahodit balast, seřídit rytmus života.
Prožila jsem i takové chvíle, kdy žal a smutek byl nesmírný, skoro neslučitelný s životem. Člověk v takových chvílích chodí od ničeho k ničemu, protože nic nemá cenu, hledá jenom to co ztratil.
Pro pochopení marnosti světa, jsou takové chvíle prostředkem poznání.
Za sklem starožitného skleníku, celoživotní sbírka porcelánu. Z dřívějšího úžasu nad tou krásou, nicota. Na co, k čemu? Vždyť k životu mi stačí jeden hrnek, sklenka, talíř, lžička, případně příbor, jen kdyby....
Místo lodiček obouvám pohodlné botasky, na hlavu nóblesní slamák z třicátých let po mamince, moudrost z bláznovstvím se snoubí. Jdu po schodech, Gerschvina si v hlavě přehrávám, slyším ho i když nemám sluchátka, Rapsodie in blue.