O velké lásce jsem vždy snila,

co mohu pro ni udělat?

Odchází kouzlo z našeho citu,

jsi vzácný jak snítka šafránu,

Snad zapomenu na tvá něžná slova,

už listí spadlo, je tu zimní čas,

Mámíš mne stále, čím dál více,

jsi jako studna života,

Marně se snažím, doufám marně,

z tebe se stává živel sám.

Do očí nemohu říci ti ani,

city své, ty můj milovaný.

Snad nevadí, že nejsem láskou spitá,

též nevadí, že byl jsi pro mne jen.

Tu růži, tu jsi držel ve své dlani

jak posel lásky z bílých oblaků,

Čas uběhne, že těžko budeš věřit.

Snad rád bys potom všechno vrátil zpět.

Hlasem se dotýkáš něžně všech
zákoutí,
blízko, přec daleko, nebudem
v objetí.**

Svlékáš

Mě kašel urval málem půlku plíce

a moje tělo zima drtila.**

Nemoc

V objetí kašle a rýmy,

Milostný trojúhelník

 Zralé ženy

Zralé ženy, co chtěj více?

Rada

Chceš-li citů svých se zříci,