O velké lásce jsem vždy snila,

co mohu pro ni udělat?

Odchází kouzlo z našeho citu,

jsi vzácný jak snítka šafránu,

Snad zapomenu na tvá něžná slova,

už listí spadlo, je tu zimní čas,

Marně se snažím, doufám marně,

z tebe se stává živel sám.

Do očí nemohu říci ti ani,

city své, ty můj milovaný.

Tu růži, tu jsi držel ve své dlani

jak posel lásky z bílých oblaků,

Hlasem se dotýkáš něžně všech
zákoutí,
blízko, přec daleko, nebudem
v objetí.**

Svlékáš

   Déšť smývá z nohou prach a chyby
       dávných časů.

  Říkáš, že přesnost je králů výsada
   a posiluje dobrý vztah.
  Pak já jsem naší lásky vrah!

U okna dívka celá bílá,
holoubek hned na římse stál.