Na dvorku stojí borovice,

do bílého je oděna.

Jak mohu jen tě lásko líbat,

jak mohu  jen ti něhu dát,

Už odchází kouzlo z tvého citu,

 vzácný jsi jak snítka šafránu,

Když šli jsme lesem, širou plání,

tys za ruku mne něžně vzal,

Nocí jdu sama, stín nám v patách,

jak by mne chtěl vzít do dlaní.

Tak smutnou noc jsem neviděla,

bez hvězd, svých snů i měsíce.

Jak mohu jenom zapomenout

na první lásku vášnivou.

Dech mrazivý cítím na šíji,

křišťály zimní mám v očí svých,

Tenkrát bylo všechno krásné,

jak vzpomínky již bývají,

Měj víru svou,však nevěř zdání,

snad šálivější pocit není,

Stokrát se mi chlapče vrať,

tisíckrát mě přemlouvej,

Dnes vím a dřív jsem nevěděla,

stačilo jen okamžik snít.

Život je krásný, když znáš jeho cenu,

i románem je, co píšeš si sám.