Snad pravé lásky, je jako šafránu.
Tak za ní půjdu i přes celý svět.
Na dvorku stojí borovice,
do bílého je oděna.
jak mohu jen ti něhu dát,
Už odchází kouzlo z tvého citu,
vzácný jsi jak snítka šafránu,
Když šli jsme lesem, širou plání,
tys za ruku mne něžně vzal,
Nocí jdu sama, stín nám v patách,
jak by mne chtěl vzít do dlaní.
Tak smutnou noc jsem neviděla,
bez hvězd, svých snů i měsíce.
Jak mohu jenom zapomenout
na první lásku vášnivou.
Dech mrazivý cítím na šíji,
křišťály zimní mám v očí svých,
Tenkrát bylo všechno krásné,
jak vzpomínky již bývají,